OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co nám tady vlastně zanechala nu-metalová vlna, která se naší kytarovou scénou před několika lety prohnala? Kde je celá generace kapel, které kombinovaly líbivé melodické vokály a řvaní s podladěnými kytarami? Po většině spolků jako by se země slehla. Některé formace, stejně rychle jak nasedly na nu-metalovou tsunami, ji opustily, jakmile přestala být „in“ (popřípadě si změnily vysačku na crossover nebo metalcore). CRASHPOINT nám novou nahrávkou potvrzují fakt, že v trendech, které zmítají hudební scénou, přežijí jen ti nesilnější. A teď to nemyslím vůbec nikterak pejorativně. CRASHPOINT v minulosti na nu-metalových základech stavěli a nejinak tomu je i dnes. V současnosti představují to nejlepší, co tady žánr zanechal a rozhodně se neuzavírají v jakémkoliv stylovém klišé. Ve svém středu mají navíc vynikajícího zpěváka, kterého by mohla většina podobných kapel závidět.
Na aktuálním materiálu naleznete odkazy na KORN, SYSTEM OF THE DOWN, DEFTONES, ale i na alternativnější spolky, jakými jsou TOOL, A PERFECT CIRCLE nebo PORCUPINE TREE. Vím, že kdykoliv někdo českou kapelu přirovná k posledním třem jmenovaným, vykouzlí to většinou úsměv na tváři a asi bych byl i mezi prvními, kdo by podobné přirovnání začal zpochybňovat, nicméně poslechněte si instrumentální „Medusa Eye“ a řekněte mi, že v tom kalifornské nástrojaře necítíte. Poslechněte si „Room no. 13“ – stavba skladeb, vokál, zvuk kytary – A PERFECT CIRCLE jak vyšití. Téměř jako by někdo přearanžoval „3 Libras“. I v dalším materiálu naleznete podobné prvky – Maynardovská stylizace vokálu místy způsobuje mrazení v zádech. Důležitá je však jedna věc. Hanzi to uzpívá a to je stěžejní. Kdyby si chtěl založit TOOL revival bude možná u nás jediným, kdo dokáže Maynardův výraz nejen zapívat technicky korektně, ale i ho patřičně prožít. To, že na první poslech noví CRASHPOINT nemusí působit tak docela původně a originálně mi v tomto případě nevadí. Skladby jsou zaranžované naprosto parádně a v českých poměrech poměrně neslýchaně, mají sytý plný zvuk, vynikající produkci. Pokud mě něco vadí, jsou to místa, která jsou vystavěna na skočnosti a okatě směřují k jedinému cíli: „aby si děcka na koncertě mohla zaskákat“. Naštěstí tyto okaté momenty nepřevažují.
Zajímavý je i grungeový odér, který do mnoha písniček nenápadně propašovává seattleskou kytarovou scénu a několik drobných zvukových intermezz, hlavně pak intro a outro, která představují jen dozdobení tohoto na českou scénu poměrně výjimečného kotouče. CRASHPOINT tímto albem potvrzují svoji roli jedinečné tuzemské cross-nu-metalové sebranky, která v současnosti vedle kapel typu DIVE představuje špičku domácí scény.
CRASHPOINT tímto povedeným albem potvrzují svoji roli jedinečné tuzemské cross-nu-metalové sebranky, která dokáže přitáhnout rock-metalové alternativce i mainstreamově laděné posluchače.
8 / 10
1. Zero
2. Spun
3. Enigma
4. Bound
5. In Penumbra
6. Fly Hunter
7. Medusa Eyes
8. Singularis
9. Room No:13
10. Analog Dream
11. Digital Jezus
12. Macabre
Millions Of Figurines (2009)
Acid Vitamin (2005)
Crashpoint 04 (Live Promo) (2004)
Point Of The Crash (demo) (2003)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Crystal Productions
Produkce: Crashpoint
Studio: Šopa
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.